Když jsem se skoro před třemi lety nastěhovala do univerzitních kolejí sheffieldského kampusu, narazila jsem na několik věcí, které mi trochu zamotaly hlavu. Tak například, na mé univerzitě nebyla možnost sdílených pokojů. To jsem do té doby neznala. Když si vzpomenu na pražské koleje na Chodově, které, ač v slušné kondici, se sdílením ubytování doslova pyšnily... A to nemluvím o Strahově! Kde se sdílí koupelny a kuchyně s celým patrem… Příchod na koleje, kde mi byl dopřán ten luxus (samozřejmě za náležitou peněžní cenu) vlastnit pokoj s pracovní deskou a ještě k tomu umyvadlem s malým sprchovým koutem, byl velice příjemnou změnou. V druhém ročníku jsem již koupelny sdílela (přestěhovala jsem se z kolejí do studentského domku), ovšem měla jsem to štěstí, že byl můj pokoj stále vybaven menším umyvadlem. Na standardy pražských kolejí se (naštěstí) anglické studentské ubytování v mé mysli nikdy nevyšplhalo.
Co mě ale po prvém příchodu do kolejní kuchyně zarazilo, byly tři barevné odpadkové koše, jeden zelený, druhý červený, a jeden maličkatý zelený (pro ilustraci přikládám fotografii toho nejmenšího):
Britský odpadkový koš na bioodpad. (Photo by Patricia Valério on Unsplash)
První myšlenka, která se mi prohnala hlavou, byla, ahá, tak zřejmě třídí odpad zarytěji než my, a nemusí odnášet papír, plast a sklo do velkých kontejnerů, protože se jim všechno vyváží před nosem.
To jsem se ale šeredně mýlila.
Jak mi pak britský spolubydlící taktně vysvětlil:
“Ten červený koš je na smíšený odpad. No a ten zelený je na tříděný.”
“Na plast nebo papír?”
“Na všechno, co se dá třídit.”
Hlava mi to nepobírala. Proč by někdo dával všechen tříděný odpad do jednoho koše? Není to přece smysl odpadu, třídit ho na papír, plast, sklo, případě kovy?
“A ten mailčký zelený?”
“Na bioodpad.”
“Aha.”
A k tomu se všechen odpad dával do průhledných odpadkových pytlů.. Jop, taky jsem se tomu divila - kdo by chtěl být přistižen, jak vynáší odpad, kde je vidět všechno, co jste jedli či použili? I když jsem postupem času zjistila, že to zřejmě byla hlavně kolejní výsada, protože v normálních domcích jsem vídávala známé černé odpadkové pytle.
Nebudu vám lhát, třídit-netřídit odpad tímhle způsobem mi připadalo hrozně zvláštní a nepraktické - alespoň prvních pár měsíců, než jsem si na tu rutinu zvykla.
Naštěstí, stejně jako my máme symboly na obalech, které určují, zda je daný odpad recyklovatelný či ne, stejným způsobem jsou “označkované” i britské produkty. A pro případ, že by někdo neporozuměl symbolům, je vše ještě popsané krátkými výstižnými slovy:
Symboly označující, zda je produkt recyklovatelný, či ne. Vlevo: Zelené symboly označují recyklovatelné obaly (“widely recycled”), často i zmiňují, jaká část obalu je recyklovatelná (zde dóza “drum” i víko “cap”). Uprostřed: Obal od sušeného manga, který zatím (“not yet”) není recyklovatelný. Vpravo: Víko “lid” se může recyklovat pouze, pokud to správa dané lokality, ve které bydlíte, umožňuje, zatímco dóza od kakaa se nedá recyklovat vůbec.
A tak samotné recyklování nebylo natolik obtížné, jak se na první pohled zdálo.
Třetí rok bydlení jsem začínala v malém dvojdomku jedné londýnské čtvrti, který mě překvapil naprosto opačným způsobem - žádnou popelnici na recyklování totiž neměl. A tak jsme si o ni museli zažádat na místním úřadě. A odpověď nebyla nijak přívětivá.
“Vzhledem k současné situaci je pravděpodobné, že si na doručení popelnice pro recyklování budete muset počkat až po dobu několika týdnů.”
A taky, že tomu tak bylo! Popelnice dorazila až za absurdní 4 a půl (!) měsíce. Mezitím jsme museli natajno po večerech nosit tříděný odpad do okolních popelnic. Sama jsem z toho nikdy neměla příjemný pocit, který se mi ještě víc utvrdil, když jsme jednoho večera vyhazovali obzvláště hlasité zvuky vydávající konzervy od rajčat.
“Bum, bum.” Zarachotila plechovka halasně o plastový povrch popelnice. Mezitím jsem spatřila, jak se světlo na zápraží domku rozsvěcuje a v dáli stojí temná figura, která nás pozoruje.
V tu chvíli mi začalo srdce bušit ostošest, protože figura dále jen stála v dáli a zírala na nás.
“Buď v klidu, nic se neděje, patrně si jen myslí, že jsme nějací vykradači popelnic,” zaveleli spolubydlící.
Nu, to mi zrovna na sebevědomí nepřidalo. Svižnou chůzí jsem s poloplnou náručí zamířila zpět do domu a oddychla si až, když jsme zamkli dveře.
A tak se mi asi ani nedivíte, jak hrozně se mi ulevilo, když nám jednoho zimního večera konečně přistála ona plastová popelnice s nápisem “Recycling” na zápraží.
Kdo by si kdy pomyslel, že recyklování v cizí zemi dokáže přinést tolik starostí!
- Děvče ze zámoří