Tento blog byl napsán v sobotu 12. září. Autorka se proto omlouvá, jelikož je pravděpodobné, že její pocity a námitky se do té doby přehouply na klidnější hladinu. Přesto ale přeje příjemný čtenářský zážitek!
Návrat do Británie
Je to přesně dva týdny, co jsem se vrátila zpět do Velké Británie, i když v tomto případě na jiný konec světa. Jak by řeklo "vesnické" děvče jako já, z vesnice do velkoměsta - Sheffield se svým pouhým půl milionem obyvatel se v ohledu měšťáckosti opravdu nehrabe Londýnu po kotníky (a to nemyslím ani v dobrém, či špatném slova smyslu).
Normálně by mi ovšem trvalo pár týdnů, než u mě proběhne proces aklimatizace, moje bublina pohodlí praskne a já se s chutí pustím do všech těch činností, které pro mne byly zcela běžné. Letos to není úplně "normální" tím, že rok 2020 sám o sobě (což jste už asi slyšeli tolikrát, že si teď budete klepat na čelo a říkat si, jak je možný, že to vůbec zmiňuješ?) ZVLÁŠTNÍ, jelikož už mě tolikrát donutil přizpůsobovat svou bublinu pohodlí dle situace, že to, co se na mě na konci srpna přichystalo, překvapilo hlavně mé srdce.
Od konce srpna vás tu nechceme!
Karanténní opatření pro Čechy mířící do Velké Británie počínající o 8 hodin dříve, než jsem měla původně přiletět - to jsem brala jako ironický výsměch do obličeje. Nastalo rozhodování těžší než hlasování v Prostřenu - koupit či nekoupit tu nemravně drahou letenku? Přísahám, aerolinky by už nemohly více vykřikovat: "Jsme teď v krachu, a proto nám nevadí útočit na zákazníky takovými cenami, že by se jindy dokázali svést do New Yorku a zpátky. Ale dáme jim malý dárek na utěšenou! Tuhle máte, malou láhev vody, zázvorovou sušenku a chipsy." (Jo, to se vážně stalo. Myslím, že kdyby byla soutěž v balíčcích, co se podávají na palubách mezinárodních aerolinek, ten britský byste hravě poznali, protože Britové cpou úplně všude ZÁZVOROVÉ SUŠENKY a CHIPSY. Naštěstí ty chipsy nebyly octové. Což je snad nejoblíbenější britská příchuť. Jen tak pro zajímavost.)
Jeden kufr za 23 kg, prosím!
Velké díky patří mému šestému smyslu, že jsem si začala balit věci postupně, a ne na poslední chvíli (jako to ehm povětšinou dělám, protože mi to - záhadně - ve balícím stresu lépe myslí).
Táhnout se ovšem v noci z heathrowského letiště na hotel, to už byla jiná pohádka. Dva kufry, které nebyly zrovna nejlehčí, a já při cestě autobusem zarytě přemýšlela o tom, jak velké mozoly mi do rána na rukou uzrají (ukázalo se, že pěkné a dost bolestivé; a to nemluvím o natažených svalech v pažích).
Co stojí ale za zvláštní zmínku (a vlastní odstavec či dva), je můj hotelový pokoj. Na moje standardy se opravdu pyšnil nádherou - mohla jsem si celou jednu noc velebit v krásně obří manželské posteli! Koupelna byla vybavena ručníky, mýdly a šampony (těmi na doplnění, zamknutými na stěnách, aby jejich náplně mohly být vyměněny horlivými uklízečkami) - což, musíte uznat, mi přišlo hrozně chytré.
A taky jsem byla uvítána rychlovarnou konvicí, několika druhy čajů (britských, samozřejmě, takže většina z nich byla označená slovy "black tea"), malými mlíčky (taky si hned vzpomenete na dětství, kdy jste tajně pili rodičům/prarodičům tahle malá mlíčka? Jak to bylo vzrušující a chutné zároveň?) a sáčky s kávou. Kterou prosím normálně nepiju. ALE KDYŽ TO TAM PRO MĚ PŘIPRAVILI, NEMOHLA JSEM TO TAM PŘECE JEN TAK NECHAT, PROTOŽE co kdyby to pak vyhodili, no ne? (Plus, jsem hrdá Češka, haha.)
Nemluvě o televizi (já vám říkala, že to bylo NĚCO, na jen tak nějaký hotel u letiště), a tak jsem se mohla zabavit sledováním Přátel, co dávali na ITV (jeden z britských televizních kanálů, asi bych ho přirovnala k Nově). Teda ne, že bych se potřebovala nějak extra zabavit, když jsem se dostala na hotel v 11 večer a dopoledne jsem si zase balila svoje saky paky. Ale stejně. Jeden musí využít všeho, co se mu volně nabízí.
Dokonce jsem stihla si i zacvičit jógu! Je pravda, že na zemi nebylo žádné místo, takže jsem musela cvičit na posteli (díky bohu nešlo o vinyasu jógu či jinou akční, ale relaxační).
Hotel jsem proto hodnotila nadmíru pozitivně a rozhodně mi zpříjemnil příchod do Londýna.
O pár kapitol dříve
Vzpomínáte si, jak jsem se zmínila, že jsem musela přiletět v pátek 28. místo soboty 29., o pár hodin dřív?
Měla jsem totiž všechno naplánované (velice neperfektní vlastnost perfekcionistů). Přiletět v den stěhování. Mělo mě hravě napadnout, že plánování se v současné době nerovná ničemu jinému, než řícení se do pekel, kde vás nejdříve vymáchají ve vařicím kotli, aby vás pak vzápětí odhodili do mrazivé lázně a nenuceně při tom prohodili: "Sorry jako!".
Moje smlouva na byt totiž začínala až od soboty 29. září. Toho 29., kdy Velká Británie hrdě oznámila lidem přicházejícím z české krajiny: "Dáte si rakvičku, nebo věneček?" "Dáte si 14-denní karanténu, nebo 14-denní karanténu?" Takže jsem neměla zrovna na výběr. Teda pokud jsem netoužila jít do 14-denní karantény. Ale jak by to vůbec vypadalo? Byla bych na bytě a spolubydlící by také museli do karantény? Nebo bych musela zůstat v hotelu? Nechat si donášet jídlo? A postupně se proměňovat v upírku? A jak by to dopadlo s mojí stáží?
To mě asi tížilo nejvíc. Kdyby šlo o školu, semestr začíná až na konci září, proto by dvoutýdenní karanténa neznamenala problém. Ale se stáží je to jiné. Už tak byla přesunuta z července na září - a jak to tak u stáží bývá, začínalo se intenzivním zaučováním a zaškolováním, abychom byli co nejdříve schopni plně pracovat. Kdybych chyběla na úvodní týdny školení, jak bych potom naskočila na rozjetý vlak? Na to radši ani nechci pomyslet (a naštěstí nemusím).
Plný pohárek stresu
A i když jsem na začátku říkala, že aklimatizovat se bylo jednodušší než v předchozích případech, nakonec to na mě stejně v jednu chvíli všechno dolehlo. Myslím, že se stres a stesk pomaloučku hromadily v mém nitru, ale protože jsem měla starostí až nad hlavu, prostě si tam hověly a prozpěvovaly, dokud se nezačaly nudit.
Protože ve chvíli, kdy se začaly nudit, jsem začala pochybovat nejenom o stáži (Proč ses rozhodla dělat stáž? Proč, proč, jsi nezůstala v teplém pohodlí sheffieldské krajiny, no?? Jsi úplný blázen?? Jsi introvert, pro pána boha! Copak jsi za svých dvaadvacet let ještě NEZJISTILA, že dobrodružství takového typu v tobě vyvolávají paniku??). Začalo se mi stýskat po domově a po všech těch skvělých věcech, lidech a činnostech, které tam jsou, ale tady být nemohou...
Nakonec jsem byla ráda, že jsem si tuhle chvilku napětí prožila - aspoň jsem zjistila, že jsem se za a) neproměnila v krvelačnou neempatickou bestii a za b) asi bych nebyla nadšená, kdyby ten stres vybublal ve chvíli, kdy budu mít trochu vyšší hrneček pracovního stresu.
A tím jsou mé první dva bujaré týdny shrnuté v kostce!
Příště se zaměřím na prostředí stáže a stáž jako takovou.
A nebo na to, jaké zdejší londýnské okolí.
Či na něco jiného - smělé návrhy jsou vřele vítány!
Pac a pusu,
Děvče ze zámoří
Comments