Poznámka: Tento příspěvek byl napsán na počátku dubna 2020.
Pár slov na úvod
Pro uvedení čtenáře do obrazu, autorka by ráda poznamenala, že poslední dva roky studuje obor biomedicíny na univerzitě ve Velké Británii. Také by ráda předem vyjasnila, že ač by se to mohlo zdát nutkavé, “bio” v uvedeném spojení ji nezařazuje mezi praktikanty alternativní medicíny či dobrotivé výrobce bioproduktů. Zabývá se pouhopouhým medicínským výzkumem. Na veškeré další zvědavé dotazy mile ráda odpoví prostřednictvím emailu.
Duben je jeden z mých nejoblíbenějších měsíců. A není to kvůli tomu, že přichází Velikonoce – i když mě baví (téměř) všechny velikonoční tradice, od malování vajíček po jezení pečení velikonočního beránka (u nás jde vždycky tak rychle na odbyt, že se musí péct minimálně dvakrát, a to – aby mu to nebylo líto, samozřejmě – v doprovodu velikonočního zajíčka). Ani kvůli tomu, že budu o další rok starší (nebo spíš o další břemeno starostí, které mě navždy nepoznatelně poznamenají). A rozhodně ne kvůli tomu, že aprílové počasí si za mě zase bude dělat legraci (nepamatuju si, kdy naposledy v dubnu NESNĚŽILO). Pozn. Jestli jsem si vůči něčemu za poslední dva roky vytvořila kamennou imunitu, s největší pravděpodobností to bude zdejší nádherné slunečné britské počasí, kvůli kterému jsem si nezničila dva páry svých bot za pouhé tři měsíce, neonemocněla vícekrát, než je u mne zvykem, nevyhodila nespočet zlámaných deštníků a nakonec nepřestala používat deštníky, protože vítr nakonec vždycky nevyhrál (pamatujete, paní učitelko Tomášková, jak jste nám jednou na hodině angličtiny vyprávěla, jak jste v našem věku - když jsme byli v kvartě - zažila v Anglii tak prudký déšť, který pršel VODOROVNĚ? Omlouvám se, že se mi to tehdy zdálo nepředstavitelné!). Ne, ani to není důvod, proč je u mě duben na nejvyšších příčkách.
Za hlavním důvodem nestojí nic jiného než prostinký příchod jara. A tím nemyslím den v kalendáři či správnou konstelaci planet, ale ten nejčerstvější vzduch, který voní teplem a sluncem, ranní štěbetání ptáčků, poklidně modrá obloha, paleta všech barev mezi stopami zeleně a pocit, že všechno je přesně tak, jak má být. Jenom to dokáže vykouzlit duben. Opravdu jenom duben. (Na moji obhajobu – březen za sebou nechává stopy zimy a květen přináší vánky s příchutí letního vedra.)
Jenom letos bude i duben kapánek jinačejší. Všichni víme, o čem mluvím, tak toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit nechám pouze viset ve vzduchu. Místo toho, abych se na Velikonoce vrátila domů, zůstanu na anglických kolejích (říká se tomu koleje, protože stále patří pod univerzitu, ale ve skutečnosti bydlím v typicky starém kamenném anglickém domě. Představte si koberce, obrovská přední okna bez žaluzií – Britové z nějakého prapodivného důvodu rádi ukazují svému okolí, čím se zrovna zaměstnávají – a starodávné potrubí trčící ze všech stran domu – jak jsem zmínila, je to pěkných pár let starý dům). Koleje nekoleje, zřejmě tu pobudu až do června (kdy mi skončí zkouškové). V červenci bych teoreticky měla nastoupit na stáž v Londýně, ale za dané situace je toho mnoho nejistého a nic jisté.
Přesto bych vám ale ráda přiblížila, jak se celá situace vyvíjela tady – z pohledu vysokoškolského studenta, přesněji vysokoškolského mezinárodního studenta. O tom, jak všechno gradovalo v Česku, vím pravděpodobně se stejným množstvím detailů jako lidé žijící v ČR natrvalo (za což můžu poděkovat Seznamu, na kterém mám od primy založený email a který mi milerád každý den servíroval nové šťavnaté plátky se statistikami, hypotézami, konspiracemi a pravdami – i když to byla moje chyba, nechat se tím zlákat). Když jsem se vracela do Anglie, tedy v polovině ledna, situace v Číně byla zatím pro nás Evropany ještě v zárodku. Na začátku února jsem letěla na pohovor do Belfastu a pamatuju si, že už tehdy jsem v sobě nosila nepříjemný pocit. Který převažovala racionální myšlenka, že všechno bude zase normální, že to nebude tak hrozné, že tím nebudu nijak ovlivněna. A proč by ne, univerzita fungovala s neochvějnou jistotou, každotýdenní emaily nás ujišťovaly o tom, že všechno bude v pořádku, že riziko v Británii je podle WHO nízké a že se nemáme ničeho obávat. A i když mě jejich řeči trochu uklidňovaly, nemohla jsem si nepovšimnout, že univerzita vydává studentům roušky zdarma, že mezinárodní studenti zvažují návraty domů a že ve vzduchu visí velký nejistý otazník. A zatímco se v Čechách šily roušky, v Anglii se stále nechumelilo. Až v pátek třináctého, kdy jsem měla jednu ze svých posledních přednášek “naživo”, se všechno začalo pomalu čeřit. Jedna z profesorek nás požádala, zda by si každý student mohl sednout ob lavici. Nejdřív nikdo nechápal, co tím zamýšlí (“Budeme psát test?” doneslo se ke mně šumem.), ale poté, co situaci vysvětlila, si studenti od sebe opravdu rozsedli (samozřejmě, že se našlo pár výjimek, které nespokojeně zakroutily hlavou a opustily přednáškovou místnost). Ten stejný večer, kdy jsem byla na jedné ze svých obvyklých návštěv kolejí (pracuju jako mentor pro studenty), během zapálené konverzace o profesorovi, který měl podezření na toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit a který ten den odučil přednášky v přítomnosti asi 200 studentů, mi jedna ze svěřenkyň (po anglicku “mentee”) ukázala nejnovější email, který jí přišel od univerzity. Oznamovalo se v něm, že se učení “tváří v tvář” ruší do odvolání a přesunuje na Blackboard (online platforma pro vzdělávání s veškerými informacemi o zkouškách, známkách, prezentacích apod.). Zároveň bylo zmíněno, že univerzita usilovně pracuje na tom, aby naše vzdělávání nebylo znatelně narušeno a že máme očekávat každodenní pravidelné emaily s vývojem situace. A tak se opravdu stalo. Emaily v dalších týdnech, co následovaly, přicházely od “Covid-19 Ten-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit Management Team at UoS” (nevím, jak vás, ale mě napoprvé hrozně fascinovalo, že dokázali zřídit speciální univerzitní tým), které nás nejdříve ujistily, že: výuka bude probíhat až do konce června online (s tím, že se třítýdenní velikonoční prázdniny přesunou o dva týdny dopředu, aby si studenti dokázali na současnou situaci zvyknout a zajet do správných kolejí), všechny zkoušky budou také online. Jelikož se mnoho mezinárodních studentů rozhodlo navrátit do svých rodných krajin, univerzita zároveň zajistila, aby veškeré dokumenty, co za normálních okolností bývají nahrané na našich univerzitních Google účtech, byly dostupné i na Blackboardu, aby tak i studenti mimo VB (zejména ti z Číny) měli přístup ke všem materiálům.
Naše katedra se ukázala být obzvlášť nápomocná – přednášky od profesorů byly nahrané včas (s mluveným slovem), každý měl možnost zarezervovat si online 1-2-1 setkání se svým tutorem (pro případ, že by si chtěl s někým popovídat), naše studijní skupina (spolu s naší tutorkou) měla i pár online čajů o páté, dokonce i všechny semináře proběhly ve stejné časy, jak původně měly. Á propos, všechny naše zkoušky budou na bázi “open-book” čili “vem si všechny materiály, které si sesbíral, použij je u zkoušek, ne, to není opisování”.
Minulý týden univerzita po nátlaku petice ze strany studentů zavedla tzv. “safety net policy” - což ve zkratce znamená, že pokud známky, které dostaneme v jarním semestru, budou horší než náš průměr, nebudou se započítávat do našeho finálního průměru (samozřejmě podmínkou je, že jsou všechny zkoušky splněné). Mně osobně se ulevilo asi z toho důvodu, že (i když se samozřejmě budu učit stejně svědomitě jako doposud) mi nebude v hlavě viset ten pomyslný tlak a stres z toho, co když to nezvládnu. Protože, řekněme si to upřímně, všichni vysokoškolští studenti, materiály online nepřináší stejné ovoce, jako starý dobrý kontakt s učiteli (obzvlášť pokud jste zvyklí trávit znatelnou část svého studia v laborkách či jiném prakticky založením prostředí). Ale jsem za to univerzitě neskonale vděčná – za to, že se neváhala naslouchat studentům a jejich potřebám.
A jaká je situace v Británii jako takové, mimo univerzitní bublinu? Ale neříkejte, že jste o tom neslyšeli. O stádové imunitě, Borisových rozpacích, radách, jak se chovat (Jsem očitým svědkem, že ve chvíli, kdy se začaly vydávat rady typu “zůstaňte doma, chraňte NHS” - National Health Service – se na ulicích začalo objevovat mnohem VÍC LIDÍ. Byla jsem na procházce v parku a pomalu mnou začala prostupovat sociální fóbie) a pak samotném “lockdownu”. Tedy nakupovat jen, když je to nezbytně nutné, jídlo a léky, maximálně hodinové venkovní cvičení denně, mezi lidmi udržovat odstup minimálně dvou metrů, skupiny po dvou atd. Ráda bych vám dokázala, že se to všechno dodržuje, ale naposledy jsem byla nakupovat před dvěma týdny … a od té chvíle jsem se neodvážila vykročit nikam jinam než na naši zahradu. Jenže (!) mi dochází zásoby jídla, takže se budu muset příští týden znovu vypravit na cestu okolo světa za nákupem.
Naštěstí nebydlím sama ale se skupinkou dalších mentorů. A tak večery trávíme společně, vaříme večeře, pečeme zákusky a hrajeme hry – už mě zase omrzelo Monopoly (a ne, nikdo tu nezná Dostihy a Sázky!). Jelikož jsme všichni z různých koutů světa, dokázala jsem za tu dobu okoukat, jak správně okořenit jídlo (mým hlavním revírem byly do té doby sůl a bylinky), jak správně uvařit (a jíst) špagety... A jak se naučit žít s lidmi, se kterými jsem se předtím jen zběžně vídala. A i když to někdy není jednoduché, svým způsobem jde o obohacující zážitek, snažit se se všemi vycházet a naučit se přimhouřit oči nad skutečnostmi, které mě často dokážou vytočit k šílenství. Netřeba zmiňovat, že si v takových chvílích o to více považuji pravdivého českého přísloví – všude dobře, doma nejlíp!